Odjezd do lázní
Nemůžu už spát, protože mám cestovní horečku. Celé tělo mě zas svědí a dá mi spoustu práce se neškrábat. To proto něco dělám, abych na to nemyslela, jenže to nejde. Přála bych si, aby se mnou Naďa jezdila pravidelně, protože zatím to vypadá, že vše bude ok. Neznám ji, ale mám z ní dobrý pocit. Mám potřebu se jí omluvit za ten včerejší výstup s mojí máti, protože to bylo trapné a nevhodné, už jsem z toho někdy fakt na nervy. Ach jo, mám další – myslím, že začarovaný – rok. Snad to bude dobrý. Snad už se vyřadila do sytosti a dá mi pohov. Už je za mnou třetí den v lázních a já mám pocit, že se mi to chození každým dnem zlepšuje – chodím na obědy a večeře v chodítku a i Naďa si toho všímá, že dělám pokroky. Snad poprvé v životě mám pocit, že odsud už odejdu po svých – nikdo mě neomezuje, ani mi nic nepřikazuje a to mi moc vyhovuje. Naďa je je skvěla asistentka, dává mi novou naději, že něco dokážu – cokoli. Sice mě to stálo všechny moje peníze, ale není nad to být svobodná a mít vlastní vůli. Toto se nedá srovnat s tím, když se mnou jezdila babička a mamka napůl, babička mě omezovala a mamka zase po mě chtěla příliš a já nevěděla, kde mi hlava stojí.
Ale Naďa je skvělá, protože mě dokázala uklidnit, nebo je to asi i tím, že tady teď mám takovou svobodu a klid – peníze se vyřešily a tím mi přestal blbnou mozek. Až včera jsem měla zase pocit, že mi blbne, protože toho na mě bylo moc – ta posilovna téměř na celé tělo mi dala pěkně do těla, hlavně do nohou – docela dost mě bolelo koleno. Ale ráno už to bylo dobrý. Jen pořad mám potíže trochu udýchat to chození. Ale dnes jsem udělala další pokrok dopředu a to i teď večer. Šla jsem se sama projít po chodbě – je to úžasný. Každý den objevuji svoje nové schopností a nové možnosti pohybu. I když mě mamka asi proklíná, protože dnes se mi o ní zdála noční můra.
Pobyt v lázních po prvním týdnu
Konečně vím co je to být sama sebou dělám tu malé zázraky. během týdne jsem se naučila dost dobře chodit a u stolu sedím na židli je to úžasný pocit byt tak svobodná bez vozíku. A asi je fakt na čase chovat se jako dospělá což jsem a naučit se říkat ne. Z Vlastní zkušenosti vím že to vůbec není jednoduchy. včera jsme tady byly druhy tyden a já se cítím po te oxigenoterapii plná energie a chci pořád jen chodit. A tak mě napadlo přimět sestřičku v tělocvičně aby mě pustile na pio to je choditko kde podstatě trénuji chůzi ve vzduchu ale nohama i rukama. ještě mě pobolívá hlava ale to je těma rouškama protože já přesto nemůžu dýchat. Ale zdá se že je tady další vlna koronaviru a i když já na to nevěřím tak se zda se nákaza šíří už celou republikou. Ach jo já ty náhubky už nesnáším.
Pocity beznaděje a lásky
Bože můj, děkuji ti za můj život, který si znovu ochránil. Mám ráda svůj život, i když může být lepší (přeji si celý život chodit a vím, že to dokážu). Děkuji, děkuji, děkuji, miluji svůj život, protože jsem pochopila, že díky tobě je ze mě kreativní láskyplný člověk, a upřímně je mi líto té osoby, která mě napadla – těch očí bez života. Ta osoba nemá sama sebe ráda, proto se ničí drogami a alkoholem. Nechci, aby ještě někdy někomu ublížila, proto chci, aby byla potrestaná, prosím, a děkuji, děkuji, děkuji. Ale i když mě ty oči pronásledují, neubližuj jim, já si myslím, že ta osoba nevěděla, co činí a co má dělat dál se svým životem bez pití a drog. To proto mě napadla a okradla. Já se strašně bála o svůj život, jsem jen ubohý hříšník a taky dělám chyby. A ty to víš, bože můj, a přesto mě máš rád, jinak bys mě nezachránil. Proto ti chci za to hrozně moc poděkovat, že mě tolik miluješ. A slibuji, že do té Brazílie pojedu a naplním svůj osud. Ukážu všem, co je to opravdová a pravá láska. Včera jsem překonala svůj strach a vrátila se na úplný začátek té hrůzy. Bože, kdybych mu tehdy dala tu pětistovku, první vydělané peníze, tak se to nemuselo stát… Já se modlila, aby se na Novolíšeňské už nikdo ke mě připletl, točila se tam jako bludná duše a pak, když jsem čekala u baráku na holky, jsem se rozbrečela – bylo toho moc. Ale pak se stalo něco krásného – přiběhla ke mně Barborka, která se zeptala: „Teto, ty pláčeš? Proč?“ A já si utřela oči a řekla jsem jí: „Beruško, to nic, to bude dobré…“ Vidět ty dvě malé holky, a hlavně Barborku, byl balzám na mou duši. Já se snažila být silná kvůli nim a nebrečet, ale bylo to tak silný. Ještě než přišly jejich mámy, Barborka mě objala a řekla: „Teto, už neplač.“ A já ji objala a opakovala jsem jí to, co jsem jí už řekla – to bude dobrý, beruško. To bude dobrý. „Teto, já tě ještě nikdy neviděla plakát.“ To bude dobrý, slibuji ti to. Život je někdy tak složitý. A přitom tak krásný. Nevím, jak dlouho bude trvat, než to překonám. Ale první krok už jsem udělala. Moc jsem chtěla vidět moje dvě neteře, kterým jsem vezla Mikuláše. To byla moje motivace, ta nejlepší motivace.
Má naděje zůstává pořád stejná. Nepochybuji o tom, že dokážu vše, po čem toužím. Jenže teď se zdá všechno tak těžký. Ještěže si uvědomuji, že já, přestože jsem na vozíku, mám smysluplný život, který stojí za to. Bože, pomoz mi, nauč mě odpouštět. Já to potřebuji víc, než cokoliv jiného, protože mám strach. Bože, kéž by to bylo tak jednoduchý. V duchu je jen nejsvobodnější, nejkrásnější láska – a jaká jenom může být. Vím, že se s tím nakonec dokážu poprat, dokážu být tím, kým chci být, jen když dokážu odpustit a poděkovat za zkušenost, která mě potkala. Mám ráda svůj život. Ale nejde jen o tu osobu, která mě napadla, ale jde i osoby, které mi ubližují opakovaně.
Ráno mě čeká nový den, který bude plný lásky a pozitivních věci. I když mě zase vzbudily ty skoro mrtvé oči a to, že mě svědí tělo, a já nevím, jak dál spát. Bože, nauč mě odpouštět a zapomenout. Ono je to tak těžký, když existuje někdo, kdo mi ubližuje opakovaně.
Pobyt v lázních po čtyřech týdnech
Jsem tady 4 týdny a já se ještě nikdy netěšila tolik domu, a to všechno jen proto, že se mi tu od základu změnil život. Hned ze dvou důvodů, z toho jeden vám prozradím hned. Já se naučila být sama sebou a je to skvělý pocit. A ten druhý zůstane mým tajemstvím dokud se to doopravdy ne potvrdí. Ale hned vám řeknu, že jsem se nikdy ne cítila líp než právě teď. Mám obrovskou sanci vytvořit něco nádherného a nejkrásnější na tom je, že srší z hloubi mé duše. Nikdy jsem nebyla plná tak krásných pocitů. Ten vikend před odjezdem mě hrozně začal bolet loket na levé ruce, tak právě jedu domů se zánětem loktu, ach jo, bolí to jak sviňa pes a pálí jak samotný peklo. Už je mi z toho zle, raději bych ležela v posteli, ne sedět tady. Ale o 9. hod. jsme museli být pryč z pokoje, ale díky mé asistence, která prd vidí, nám to trvalo ještě o hodinu dýl. A i tak se vše podařilo, Naďa mi dala víc sebevědomí, než jsem si kdy myslela, že budu někdy mít. Můj bože dej, ať mi to vydrží. První, co musím doma udělat, je promluvit si s mojí asistentkou a požádat ji, aby se odstěhovala, což pro mě není zrovna jednoduchý úkol.
Díky bohu už jsem doma a řekla jsem jí to. Teď mě čeká ještě jeden úkol, přimět máti, aby mě brala jako sobě rovného člověka. Já jsem úplně normální člověk, ale ona mě neustále sráží na kolena. Ale já už si to nenechám líbit.
Já jsem odhodlaná bojovat sama za sebe, a to je něco, co jsem nikdy neuměla, až teď mám odvahu se bránit a být už jen stále sama sebou. Nevím, co přesně mi dává tu odvahu, ale vím, že je to správná věc, kterou už nesmím vzít zpět.
Kristina