Káťa je moje, teda byla – nemůžu si na to pořád zvyknout, že je pryč moje nejlepší kamarádka. Takovou, už nenajdu. My jsme si rozuměly i beze slov, a to možná proto, že jsme měly tak podobný osud v dětství. Pořád mi vrtá hlavou, jestli se jí nedalo nějak pomoci. Podle mě u ní udělali doktoři fatální chybu v tom, že čekali tak dlouho.  Káťa si vždycky uměla se vším poradit, a to jsem na ní obdivovala. Moje nejlepší vzpomínka na ni je náš poslední pobyt na horách se školou. Chudák malá mě soukala do lyžařské kombinézy a potom mě na ní málem uškrtila, protože jsem učitelce padala z vozíku hlavou přímo na zem a ona mě tak tak zachytila za límec a stáhla zpět do vozíku. Většinu z toho dne si nepamatuji, ona by vám to řekla lépe, ale život nás bohužel už navždy rozdělil.