Jedna krásná dovolená s mými přáteli a cesta ke kříži, který tam stojí od nepaměti. A právě k tomu kříži se váže legenda, ale k tomu se vrátím později. Teď bych vyprávěla svůj vlastní příběh. V Chorvatsku na Hvaru, kde jsem se narodila a mám tam půlku rodiny, jsem byla s přáteli deset dní na dovolené. Asi jsme byli pozváni na večeři k babičce, jenže můj táta udělal jednu chybu hned při příjezdu, že nám všem vyprávěl onu legendu. Protože když táta dojel do přístaviště už se stmívalo a hasiči zrovna rozsvěcovali a zdálo se, že kříž, už svítí a Oldu ten kříž lákal, a tak se zeptal, jestli že prý je pravdivá ta legenda. Táta se ke mně otočil „ale to víte, že je to pravda“ a začal sám vyprávět onu legendu. Prý se vše odehrálo v polovině 17. století, kdy došlo k velkému sesuvu pudy kvůli podmořském zemětřesení, kdy se zčista jasna objevil v nejvyšším bodě tohoto ostrova křiž, který byl celý z fosforu. Olda na to: „ale fosfor svítí modrozeleně.“ A táta říká: „Ano to je pravda, ale toto už není ten původní kříž. Ta legenda pokračuje dál ve 40. letech 20. století. To vám povím jindy, protože už jsme tady, podívej jde za tebou teta Marijana.

“ Ještě jsem se nestačila ani upravit a už mě objímala a říkala „vítej doma“. Když jsme dostali nahoru do bytu, já jsem byla splavena potem, nemohla jsem popadnout dech, protože táta ten byt nechal opravit, ale ne pro mě. Pro mě samotnou bylo těžký vymyslet, jak se tam dostat nahoru, když tam neměl madlo. Někdyv polovině našeho pobytu, když už jsem měla úplně rozedřený kolena, „říkám a dost já potřebuji pauzu od pláže, mám zničený kolena.“ Olda na to „tak půjdeme ke kříži“ „no Oldo upřímně i já bych ten kříž ráda viděla, ale myslím, že já raději zůstanu tady, kvůli dvěma věcem – tam je to vozíčkářům nepřístupný a večer jsme pozvaní na večeři k babičce.“ Tušila jsem, že ta naše výprava zle skončí. Olda řekl „tak to teda ne, buď půjdeme všichni, nebo nikdo“ „ale vždyť je tu víc krásných míst a já o nich vím“, řekla jsem na to. Olda odpověděl „Ne, ne všichni chceme jít ke kříži a ty si řekla, že bys to taky ráda viděla. Ty bys raději zůstala dole, tak to ne Kiki půjdeš hezky s námi no tak jo.“ Tak jsem souhlasila „když jinak nedáte, tak jo, půjdu, dobrá tak vyrážíme, vybavíme se pitím a jídlem. Já si musím teda dneska vzít botasky“. Ale když jsme přijeli ke křížové cestě, hned bylo víc než jasné, že toto není pro jakýkoliv vozík. Oldu ani ostatní to ale neodradilo „přece musí být způsob, jak se tam dostat“.

A tak jsme všichni začali hledat cestu, která by mohla být přístupnější. O kousek dál jsme našli cestu, která se nám zdála schůdnější, ale zdání může klamat. Pár kilometrů to bylo celkem dobré alespoň pro mechanický vozík, a tak jsem zaparkovala můj elektrický vozík k zadnímu vchodu jednoho domu. A jeli jsme dál jen mechanickým vozíkem po pár kilometrech se zdálo, že to dál nepůjde. A já jsem tak polohlasem řekla „Tak se vrátíme“. Olda „Tak to teda ne, když jsme se dostali až sem, tak půjdeme dál.“ Souhlasila jsem „Tak jo, ale dejte mi něco dobrého, já potřebuji doplnit energii a něco na pití nebo leknu“. Tak jsme si vytáhli oplatky, abychom všichni doplnili energii a napili jsme se a Olda se mě pokusil vzít na záda. Po pár metrech mě hodil na zem. „Oldo prosím tě takhle ne! Vždyť mi vykloubíš obě ramena, nebo hůř mi je zlomíš“ řekla jsem. Holky vezly vozík. Iva která viděla, že mám slzy v očích, se zeptala: „Jsi v pohodě Kiki?“ Odpověděla jsem „Ale nic, jen mi málem zlomil ruku a z druhé strany mi zas malém vykloubil rameno“. Teď Olda řekl „Tak nám nezbývá, než se vrátit“. Iva řekla „Podle mě je blbost jít teď zpět, blížíme se, podívej, už to není daleko. A kromě toho jsme už příliš daleko, abychom se vrátili“. Já jsem zareagovala „No jo to máš asi pravdu, když mě budeš poslouchat, tak ti řeknu, co a jak. Prostě mě vezmete dva pod paže a já půjdu sama. Jen musíte trochu volně, jinak mi je vykloubíte nebo zlomíte, což by tady na ostrově byla hrůza“.

Tak Olda jako velitel naší skupiny rozdal úkoly a šlo se. Jenže jsme se dostali do místní divočiny a po pár metrech jsme znovu zastavili. Olda a Sára museli vysekat cestu mezi křovím a pak mě posadili do vozíku. Sára se střídala s Ivou. Zatím oni vysekávali křoví, já jsem jim nemohla pomoct, tak jsem si zdřímla, abych nabrala sílu k dalšímu úseku. Jenže nastal další problém ocitli jsme se pod křížem, který byl o kousek dál. Olda konstatoval „Už je to pár metrů. Jenže máme dva problémy, a sice už se stmívá a druhá problém je, že jsme pod skálou“. Já jsem odpověděla „To nic já to zvládnu, když mi trochu pomůžete.“ Olda mě vzal pod pažemi a šli jsem pomalu ke skále. Mezitím obě holky hledaly místo, kam postavit vozík. Když ho konečně našly, tak jsme vyslali Ivu, aby šla do baráku pro pomoc, ovšem můj táta už na nás asi dvě hodiny čekal. Iva ho potkala na cestě k baráku, a tak mu řekla, co se děje, že musí jít pro telefon, aby zavolala pomoc. Táta na to: „Ne, nikam nechoď, já to zařídím“. A šel pro hasiče, aby mi pomohli dostat se dolů. Je fakt, že táta se o mě bál a večeře u babičky byla přeložená na zítra. Když jsem se pak dole potkali, tak mi táta řekl „A doufám, že už neuděláš žádnou blbost, Kiki, poslouchej víš, co všechno se vám tam nahoře mohlo stát? Vždyť tam je spousta hadů. Mám dojem, že táta trochu přehání, protože se bál, kde jsme. Ani se mu nedivím, ale stejně se mi to líbilo. Jen mě mrzí, že jsem ten kříž ve finále vůbec neviděla…

Stejně se ta síla naší soudržnosti nedá vyčíslit hodnotou peněz. Bylo to krásné dobrodružství, které zatím bylo to nejkrásnější, které jsem kdy zažila. Byla to nádhera dostat se až ke kříži. Celou dobu jsme drželi za jeden provaz a to byl krásný pocit.

                                                                                                                                                                                                       Kristina