Kamiony by nám mohli závidět, jak jsme naložení. Jedeme po dálnici, kde nesvítí pouční světla, a já ze svého místa pozoruji hvězdy na nebi – je to krása. Jediné, co mi vadí, je, že Katka s máti kouří jako fabriky, tak to tady smrdí jako v hulírně.
Momentálně jsme na Maďarské straně a zjišťuju, že i tady se dálnice platí. Začínám si dělat starosti, jestli vydržíme s penězi. Nejsem jako mamka, která si nikdy starosti s penězi nedělá. Je 7 hodin ráno a my za chvíli jedeme dál na Zagreb (Záhřeb). Potom dál do Splitu, kde se asi nalodíme na trajekt. Bylo 10 hodin, když jsme zastavily na odpočivadle, protože mámu bolí hlava. Ani se jí nedivím, řídila celou noc až do 3 hodin do rána – to klobouk dolů.
Já nemohla do vody kvůli uchu a mezitím jsem ještě dostala menstruaci. A od mámy neslyším nic jiného nadávky a nářky, jak se mnou tahá. A přitom já se jí to celou dobu snažím usnadnit A místo díků zase nadává. Zdá se mi to jako zázrak, že jsme vydržely až doteď. Ale přesto všechno se mi to nechtělo dělat. To, co jsem udělala, ale mamka použila všechny donucovací prostředky, abych tátovi řekla o peníze. A taky tomu napomohlo včerejší Katčino čarování. Bylo to, jako by mě zbavila svobodné vůle. Kéž by si ty peníze táta zatím nechal. Já jich budu potřebovat víc a jindy, než teď a tady, ale vím už, že mi to zaplatí, i když já bych si vážně přála, aby veškeré ubytovaní zaplatila mamka. Už jen proto, že jsem její dcera. Já bych to brala jako důkaz lásky ke mně. A to i když se ke chová, jako kdybych byla břímě jejího života. Za celou dobu dobu mě pochválila jen jednou a to ještě proto, že jí to Káťa řekla.
Už jsme tady přes týden a i já cítím, že je to pro mne dosti náročný. Proto bych si ráda dala pauzu, protože se tu mění počasí a já cítím, že už zas nejsem schopna sedět. Ale jsem hrozně ráda za to, že tady mám el. vozík – je to ohromná úleva nebýt na nikom závislá. Jenže co týká moře a sprchy, tak jsem pořad na někom závislá. Na záchod už si dojdu sama bez krve za sebou. Zase jsem se jednou překonala a vymyslela způsob, jak to jde, jenže i tak je to moc náročný.
Nevím, proč jsem tady šťastná a spokojená. jestli je to tím, že jsem se tu narodila. Říkala jsem si, že bych tu dokázala i žít, kdyby se našel někdo, kdo by mě tady chtěl. Myslím si, že bych se tady dokázala uživit jako umělkyně. To tu vypadá tak prostě a jednoduše. Ale není, protože sem nepatřím, stejně jako nepatřím do Česka. Nevím, kam vlastně patřím. Chci si sama najít místo, kam budu patřit. Bavte se, ženský, jen se bavte. Protože až se vrátíme, tak mě už nepřemůžete, to teprve uvidíte, kolik toho dokážu. Já když si vezmu do hlavy, že nikoho z vás nepotřebuju… Teď si myslete, že se bez vás neobejdu. Toto bylo naposledy, co se mnou někdo manipuloval. Jsme tady přes půl pobytu a čaruje a mě je z toho tak divně, jako by mě zbavovala mé svobodné vůle. Hodně mi to připomíná Františka, když se dal na černou magii. Když konečně skončila, já zapadla do postele a téměř okamžitě usnula. Následující dny se to všechno ve mně hromadilo a nakonec jsem protivná a zlá i sama na sebe, bolí mě hrozně bok a já nemám tušení, jestli jsou to žebra, nebo záda. Nevím, jak vydržím cestu domu. Cesta byla horši než cesta za 1, protože to už ani ten vozík nedali na střechu auta. Ale já jsem se tvářila, že o nic nejde. Bolely mě tak záda, že jsem ani nechtěla nic, protože vím, že by docházelo k hádkám. Raději jsem to přetrpěla, než abych se hádala a zase poslouchala Katku, jak jsem nemožná a sobecká, že už nechci nic dělat. Ano, je pravda, že už nechci chodit. Ale ne, že bych vyloženě nechtěla – jen už nemám dost sil bojovat proti osudu, je lepší se s tím smířit. To mamka nechce slyšet a díky tomu se jim oběma málem povedlo ze mě udělat ležáka, ale tu radost jim neudělám. Nikdy mě neuvidí jako ležáka.
Já jsem silná ženská, dokážu se z toho dostat. Život si se mnou poslední dva roky hraje ošklivou hru a já se tomu nedokážu bránit, i když se o to snažím. Cely můj život je jeden věčný boj, ale nemá už smysl dál bojovat. Prvně jsem bojovala kvůli tátovi, pak kvůli mámě – která si ale ničeho z toho neváží, nikdy mě nepochválila, až teď. To jen proto, že jí to řekla Kačena pitomá.
Ale s tím vším je konec. Teď chci něco jen pro sebe. Přeji si konečně, aby někdo zastavil ten koronavir a konečně jsem měla dost peněz na všechno, co potřebuji.
Kristina
