Mám pocit, že jsem už svou druhou šanci propásla. Přesto ale chci něco dokázat sama. Totiž chci zpátky svůj život, svou samostatnost. Před pár týdny jsem se opět vrátila z nemocnice, kde mi museli vytáhnout ten stimulátor, protože jsem chytla streptokokovou infekci. Chtěla jsem to vzdát, ale moje tělo mi to nedovolilo. Jenže teď vím, že to byla blbost, že možná mám ještě šanci dokázat všechno, po čem toužím. Jo dokážu to, už nemám pochyby a musím sama sobě slíbit, že už nikdy pochybovat nebudu.

Děkuju nebesům za vše, co mám a tím pádem i budu mít. Myslím si, že když si to takhle napíšu, tak se v tom jen utvrdím a to bude jen dobře. Všechno bude dobrý, budoucnost je skvělá. Stávám se svobodnou ženou a potom najdu svou vlasti cestu a možná i rodinu. Dveře se mi otvírají. Tak to prostě musí být, protože to tak chci. Díkybohu jsem věřící. Moje pochybnosti byly dočasné, protože mě potkalo jedno hrozně zlé období, ale to je za mnou. Zase bude líp, už teď jsem na tom líp a líp. Bude to dobré, protože na mě čeká celý svět a pro mě nekonečné dobrodružství.

Tímto psaným slovem stvrzuji smlouvu s bohem, že už nikdy nebudu o sobě pochybovat. Dokázala jsem se ubránit myšlenkám na koronavirus a to je už co říct. pokud někdo dokáže ovlivnit svoje myšlení, potom dokáže ovlivnit i svou budoucnost – a to jsem právě já. Já jsem nevěděla, že to tak funguje. Nevěřila bych tomu, kdybych se tomu nedokázala ubránit – to je jako zázrak.

Vlastně jsem dostala další šancí žít dál, když to moje tělo nechtělo vzdát, a já to dokážu, protože jsem Kristina Duževičová. To slibuju sama sobě i ostatním. Vždycky chci pro druhé to nejlepší, ale sama sobě nedopřeji téměř nic. Ale poslední dva roky chci i něco pro sebe. Mám s toho smíšené pocity.

                                                                                                                                                                                                        Kristina