Teď začínám mít pocit, že nemůžu vyhrát svůj vlastní boj se svým vlastním tělem. Nemám žádnou šanci. Zdá se mi, že to co chci, je nesplnitelný sen. Nejen kvůli koronaviru, ale i kvůli komplikacím, které mě už dva roky provází. Tak se ptám, jestli to má cenu, když nedokážu přimět svoje tělo, aby nebojovalo se stimulátorem. Už jsem s ním potřetí za poslední dva roky byla na zákroku. Jen za minulý rok dvakrát a podruhé jsem při tom málem umřela.

Chtěla jsem jet do jižní Ameriky, ale s takovou nikam nepojedu a to ani po Evropě. Budu to muset odložit. Chtěla jsem počkat na babiččiny 80. narozeniny, ona mě o to požádala. Pak přišel koronavirus. Před pár týdny jsem se navíc opět vrátila z nemocnice po tom, co mi vytáhli ten stimulátor. Jenže tentokrát opravdu začínám od začátku. Přijde mi to tak jako tenkrát – před tím, než mě začal léčit můj první léčitel. Tehdy mi bylo zhruba 15.let a moje chvilkové libovolné pohyby mi dost komplikovaly život. Všechno jsem na sebe vylívala nebo sypala. A také mi kvůli tomu třeba něco nešlo udělat. Myslela jsem, že se z toho začarovaného kruhu nikdy nedostanu. Jenže pak přišel Frank, moje spása, můj léčitel číslo 1. On mě dokázal celou uvolnit a v té době jsem jako zázrakem začala lézt po čtyřech, a byl to opravdu zázrak.

Po tom loňském druhém zákroku jsem si myslela, že jsem dostala poslední šanci něco sama dokázat. Že to bylo varovaní od boha, že se mám pokusit být sama sebou a osvobodit se od matky. Ted mi ale přijde, že to tak není. pak ale svůj osud nechápu…

                                                                                                                                                                                                           Kristina

Nákupní košík
Košík je prázdný!
0
Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.
Souhlasím