Nemoci, o kterých se tolik nemluví, a přesto na ně lidi umírají po tisících – jako např. hladomor. Máme za to, že tahle nemoc už neexistuje, jenže opak je pravdou. Jsou místa, kde tato nemoc pořád řádí. Ale kdyby lidi byli co k čemu a každý pár by adoptoval jedno dítě z chudých zemí, nikdy by nic takového nebylo. Já až se vrátím z Jižní Ameriky, adoptuju si chlapečka na dálku a budu se starat o to, aby měl všechno, co potřebuje.

Pokud to půjde, budu bojovat, aby mi ho poslali sem do České republiky. Budu chtít vědět, koho jsem to adoptovala. Tady mu budu moc dát víc lásky než na dálku. I já potřebuju cítit, že mě má někdo rád, tak alespoň docílím svého dalšího snu. Budu mu moc dát jídlo, vzdělaní a hlavně lásku a bezpečí. Chci adoptovat černouška krásného a roztomilého s černýma očima a čokoládovou pletí a konečně někomu říkat synku. Toužím po tom víc, než bych chtěla. Jenže teď je důležité poznat svět a sama sebe, své možnosti pomoct lidem. Taky se chci osvobodit z vlivu moji máti. Toužím po tom vrátit se jako někdo jiný. Tímto si slibuji, že až se vrátím už nebudu na nikom závislá a nenechám se ovlivňovat. Ta cesta je pro mě víc než poznání. To cestování po Brazílii je pro mne osvobozením se od nátlaku, pod kterým tu cely život žiji. Musím konečně dospět a být konečně sama sebou. Kdy se naučím být tvrdší i k ostatním.

Především se to chci naučit k mámě, protože ona si myslí, že je neomylná, jenže tak to není. Já už jsem jí to řekla tolikrát, ale neposlouchá mě. Já neumím byt důrazná, když s ní mluvím. Mám na tom svou chybu a já si ji uvědomuji, jenže i máti dělá chybu za chybou. Jedna z nich je, že pouští slova jedním uchem dovnitř a druhým ven. A potom často dochází k tomu, že si jednu věc uvědomí po půl roce. Potom prý, že jsem jí to neřekla. A tak to chodí pořad dokola mezi námi a mně to leze na nervy. Nemůžu si pomoct, dělám, co umím, a často je to nedostačující. Potom viním sebe, že neumím být ráznější.

Jenže se snažím se všemi jednat stejně – a to po dobrém – jen si někdy uvědomuji, že na některé lidi musím být razná, jinak to nejde. Jenže někteří takoví patři do mého nejbližšího okolí a na nemám silu – být razná – a nevím, co s tím. To proto chci jet do světa. Věřím, že pokud to dokážu, tak si mě pak ti lidé budou víc vážit.

Chci poznat svět a své možnosti, abych v sobě našla sílu a našla i sama sebe, protože jsem se někde ztratila. Někde hluboko cítím, že se mi změní život pravě v Brazílii – tam najdu všechno, co hledám a po čem touží moje duše. Je mi už přes čtyřicet a stále ještě hledám to nejzákladnější, to bez čeho člověk nemůže žít. Ale já to najdu, i kdybych to měla hledat někde na druhém konci světa, ale musím k tomu být sama bez rodiny. Myslím si, že tak dokážu víc, než bych kdy mohla čekat. Dokážu se osamostatnit a najít sama sebe a možná i někoho, kdo o mě bude stát. Nejsem přece škaredá ženská, jsem jen postižená a trochu jiná. Ale pravě proto jsem výjimečná. I když kolem sebe cítím nepochopení a nenávist, já ze sebe dávám vždy jen lásku, která mě až zabíjí, ale vím, že z lásky čerpám sílu. Nevím, proč se mi zrovna tohle děje, ale má to svůj důvod. Je to tak prosté. Já jen mám někdy pocit, že mě to zabije. Jenže zároveň vím, že mi pravě tohle dává sílu dál bojovat a žít.

                                                                                                                                                                                             Kristina