Loni v létě jsem dostala už třetí šanci žít dal v tomhle světě a já pochopila, že jí nesmím ani nemůžu promarnit.

Chtěla bych zachytit ty nádhery života okolo nás a taky se ještě uzdravit a něco se naučit. Vloni v létě jsem se ocitla mezi anděly – už skoro v nebi -, ale kdosi mi řekl, že ještě nepřišel můj čas. Potom se mi před očima zjevila Země v celé své kráse. Někdo mě posílá tu krásu objevit a navěky ji ztvárnit svým uměním. Malbou a psaním. Život je přece krásný a taky příliš krátký. A asi už další šanci nedostanu. Už jako malá holka jsem si přála byt malířkou, která zachytí s láskou všechny krásy života. Já vím, že to jednou dokážu – vlastně dělám to už dávno, jen tomu pořad něco chybí. A už vím, co tomu chybí -zkušenost a taky skutečnost. Svět je nádherný. Maluji brazilské krajiny z internetu, a když vidím tu krasu té země, chci to poznat na vlastní kůži a oči.

Existují ještě i jiné krásy, ale mě to láká právě tam, jako by mě tam táhl magnet. Možná, že tam má bůh se mnou nějaké záměry. Zatím nevím jaké, ale už brzy to zjistím. Vím to tak jistě, jako že žiju. Možná je tam můj osud. Možná, že tam najdu nejen svoji svobodu, po které toužím tak moc, že jsem ochotná udělat cokoli, jen abych tam mohla odjet. Jenže teď ještě se mi staví do cesty koronavirus, takže tento rok to všechno nechám být, nebo alespoň dokud se to nejhorší nepřežene. Já mám odmalinka oslabenou imunitu a proto se musím víc chránit.Už tak se cítím nemocná, slabá. Říkám si, že si přece nemůžu zahrávat s osudy lidí, které mám ráda. Ale ať je to tak, nebo jinak, počkám s odjezdem dokud to nepřejde.

Jen doufám, že odjedu ještě letos, protože chci během deseti let stihnout i otevřít chráněnou dílnu a dát možnost pracovat těm nejhůř postiženým lidem – a to malbou. Měla jsem velké plány, před zákrokem na mozku jsem snila o tom, že založím nejen chráněnou dílnu, ale i nadaci, která bude umožňovat lidem jako já cestovat po světě. Získávat tím zkušenosti přinejmenším z okolních zemí. Představuju si to asi takhle: já ukážu všem, že když o něco člověk stojí, stačí jen za tím jít. V Brazílii poznám svůj osud a možná i svou pravou tvář. Tvář lásky, která ve mně ještě je. Ale cítím, že tady moje láska uvadá. Chtěla bych najít cestu k tomu, aby na mě mí přátelé nezapomínali, protože v poslední době mám dojem, že okolo sebe mám hodně přátel, ale většina ani neví, že existuji. Nevím, proč to tak je? Proč to mám být vždy já, kdo se ozve? To vypadá, že nikomu z nich nechybím, a to mě mrzí. Ptám se sama sebe, kde je chyba? Nebo jestli ji dělám já? Těch otázek je spousta, co se mi honí hlavou. A ráda bych na ně znala i odpovědi.

Můj děda říkával, že není nad rodinu a přátele, kteří drží při sobě. Jo, rodina možná, ale přátelé ne. Mám dojem, že mě měli všichni rádi, dokud jsem hrála bocciu, ale ta doba je pryč. Tu šanci žít svůj vlastní život podle svého nemůžu promarnit, chci to víc, než cokoli jinýho. Tak alespoň jednou provždy přesvědčím mámu o tom, že se ve mně celý život plete, že jsem sice postižená a nemocná, ale to zdaleka neznamená, že sebou nechám manipulovat a že jsem na ní závislá. To totiž není pravda. Já žiju sama ve svém bytě, maluju a chodím ty obrázky i prodávat. Je fakt, že mi v tom životě furt něco chybí. Nevím, co to je, ale vím, že to něco najdu daleko odtud. Nevím ale kde?

Tahle nová šance mi dává spoustu možností si změnit život k lepšímu, nebo se změním já. U mě to ale nebude tak snadný. Poněvadž jsou lidi, kteří si myslí, že jsem svatá, ale není to pravda. Já mám jen víc trpělivosti na některé věci. V životě jsem si toho už musela dost vybojovat a jsem na to hrdá. I když jsem měla spoustu důvodu to vše vzdát. Ale asi to nemám v povaze se vzdávat. Jsou už dvě věci, které chci dokázat sama za sebe. Tu první už všichni znáte – vycestovat do ciziny – a tu druhou si nechám na konec tohoto příběhu jako překvapení. A jestli se mi to povede, bude to zázrak.

Tahle nová šance je pro mě výzvou, která mi otvírá novou cestu životem. Tím možná změním osud, všem kteří to potřebují. A to možná i mojí nejlepší kamarádce. Ta sice má jiný problém než já – ona nemůže pracovat tak, jak by chtěla, ani nemůže mít rodinu, po které touží, nikdy ji neměla. I pro ni mám plán B. Jestli toto všechno společně přežijeme obě ve zdraví, tak i pro ni seženu zdraví a ženicha, který jí bude pomáhat a bude ji milovat a bojovat o to, aby byla šťastná a zdravá.

                                                                                                                                                                                                        Kristina