Všude se řítí všechno velkou rychlostí do záhuby, alespoň já to vnímám. Já ale nedokážu být tak rychlá jako ostatní. Mám pocit, že právě mě brzdí láska – taková láska, která až bolí, protože nikdy nebyla naplněna. Už nikdy se nestanu matkou. Přesto jsem se nikdy nevzdala bez boje. Celý svůj život jsem cítila, že moje vlastní máma ze mě chce mít někoho jiného. Chce, abych uvažovala stejně jako ona. Což já nemůžu, něco mi v tom bráni vnitřně. Cítím, že nemá pravdu. Ta honba za pravdou užírá každého člověka. Ta pravá pravda je jen jedna jediná.
A takovou odhalí jen víra každého z nás. Ta pravda je láska, je to schopnost milovat člověka takového, jaký je. Má máma se nemůže smířit s tím, že jsem jiná. A nejde jen o to, že jsem odmalička postižená. I když právě v tom je ten největší problém mezi námi. Právě kvůli tomu mi vnucuje to, čemu věří nejvíc. Je to prý podle ní – mámy – ten nejlepší přírodní i vědecký zázrak. Já ho nechci užívat, protože vím, že já se dokážu prosadit i sama, aniž bych byla pro někoho reklamou. Potřebuji jen změnit prostředí, ve kterém žijí. Potřebuji jen odjet z této prokleté země někam na druhou stranu světa a vzít si s sebou jen jeden vozík a chodítko – tak se donutím ke chození. I když je to risk, protože s elektrickým vozíkem se nedá všude dostat, ale snad mě to přiměje, abych chodila lépe a lépe. Věřím především sama sobě a mám se natolik ráda, že chci za života dokázat něco úplně sama.
Můj cíl je jižní Amerika – přesněji Brazílie. Na tuhle cestu mě poslal sám Bůh. Loni jsem měla nejkritičtější období mého života. Viděla jsem mé tři andílky strážné, kteří se mi zjevili, když jsem se zmítala mezi životem a smrtí. Smrt by byla v danou chvíli to nejhezčí, ale ještě nepřišel můj čas. Tak jsem se ocitla zpět na zemi. Věřím, že mám ještě čas dokázat něco sama se sebou – hodně. Musím jen změnit prostředí.
Cítím, že nepatřím do téhle země plné nenaplněné lásky. Ani nepatřím tam, kde jsem se narodila. Protože tam zas nikdy nepřijmou ženu, jako jsem já. Celý život hledám místo, kde bych našla neomezenou duchovní sílu, která nabíjí člověka nadějí a láskou k životu samému. Vnímám to o to silněji po té osudné operaci, kdy jsem se zmítala mezi životem a smrtí. Tenhle svět – kde bych měla být reklamou pro Alergenex. Jak to po mě žádá máti a pan Lahoda. Ale já vám řeknu, já to nechci. Raději budu cestovat a hledat vlastní cestu ke štěstí. Tady pomalu vyhasíná láska mezí lidmi. Vlastně znám už jen jednu formu lásky – tu mezi přáteli. Tak se ptám sama sebe: je to tak všude, nebo jen tady? Zatím cestuji po Brazílii tužkou po papíře, maluji brazilskou přírodu a všeobecnou krásu té země. Věřím, že se můj sen o cestě do Brazílie naplní. A to už velmi brzy. Přísahám, že to dokážu.
Tady v této zemi láska pro mě není. Nebo alespoň pro mne nemá ten pravý význam. Víte, vnucovat někomu jeho pravdu a využívat někoho pro peníze, to není láska. Láska je milovat bez výhrad a omezení člověka takového, jaký je. To je pravá láska. Bůh je láska. Jedině on je schopen nás milovat takové, jací jsme, bez nároku na odměnu. To slovo láska, co vlastně znamená, to už nikdo neví. To proto říkám, že láska pro mě není. Nejhorší ale je to, že mé lásky mě všechny využívají. A dodnes nevím, co je vlastně horší, nechat se využívat partnerem, nebo vlastí mámou? Nakonec jsem nad touhle otázkou rezignovala. A nechci už nikomu dát příležitost mě využívat.
Kristina